Tým šlapal jak dobře namazaný stroj, vzpomíná na zlaté Litoměřice Jaroslav Pavlík

Tréninky byly tvrdší a my chtěli více trénovat

Jaroslave, máte za sebou velmi bohatou hokejbalovou kariéru, která činí pěknou sbírku medailí. Jako hráč jste s českou reprezentací vyhrál zlato na MS 1998 v Litoměřicích. Pojďme primárně na tento turnaj zavzpomínat. Vybavíte si první zápas turnaje – jaká tam panovala atmosféra a očekávání?

Ano, myslím, že to bylo utkání s Rakouskem. Skončilo to přídělem pod 10 a na střídačce se čekalo na „kafku“, která tu tíženou branku vstřelí a zaplatí (smích). Bylo to první MS v ČR a nikdo netušil, co nás čeká. O to víc pro většinu z nás jako amatéry byla překvapením tisícová návštěva. Nezapomenutelný zážitek.

Jaké bylo tehdy zázemí – tréninky, regenerace, taktika? Dá se to srovnat s dneškem?

Srovnávat to s dneškem nelze v žádném sportu. Vše se přirozeně posouvá dopředu. Vím, že kluci ze současné generace nebudou souhlasit, ale tréninky byly tvrdší a my chtěli více trénovat. Dřeli jsme, protože nic jiného jsme neznali. Oproti tomu regenerace je v současnosti o několik levelů dále. My měli doktora, který zašil tržnou ránu, rozhodl, zdali je hráč schopen hrát či ne se zraněním. Dnes je nedílnou součástí RT fyzioterapeut, který dělá nemožné, a že máme neskutečné osobnosti v těchto řadách, o tom nepochybujte. Taktika? Ta je pořád stejná – vyhrát. Neměli jsme video rozbory, číst hru jsme se učili všichni, hráči i trenéři. Ti byli vynikající. Tým poskládali tak, aby tahal za jeden provaz.

Jak byste popsal tehdejší styl hry – čím se český tým odlišoval od ostatních reprezentací?

Hra byla svým způsobem pomalejší, ale kreativnější. Měli jsme neskutečně zkušené a inteligentní hráče. Řada z nich prošla hokejovými reprezentacemi, hrála před plnými stadiony a ta atmosféra je nepřekvapila. O to víc měli větší klid na hru ti mladší.

Máte z toho šampionátu ještě nějaký jiný osobní moment, který vám kromě zisku zlaté medaile utkvěl v paměti?

Během přípravného období před MS – 7 týdnů jsem zhubnul 7 kg, a to u tehdejšího hubeňoura vyvolávalo u mě v práci otázku, zda nejsem nemocný (smích). Odměnou byl ale ten týden. Člověk se cítil jako profík. Dával jste podpisy, lidi si vás prohlíželi, zdravili a fandili. No, a to vše sečteno podtrženo zlatem.

Když se ohlédnete zpět, co bylo největší silou toho týmu – herně i lidsky?

Obojí spolu souvisí. Herně i lidsky se jednalo o soutěživé a vítězné typy hráčů. Hokejisté do toho dali um a zkušenosti z těžkých zápasů, hokejbalisté drajv a srdce. Ano, v té době se v reprezentačním dresu pohybovalo několik profesionálních hokejistů a ta konkurence byla tvrdá. Po nominaci ale tým šlapal jak dobře namazaný stroj.

Jaroslav Pavlík, třetí zprava, na MS 1998 s týmem ČR v Litoměřicích. Zdroj fotky: Osobní archiv Jaroslava Pavlíka.

V té době byl hokejbal mediálně vnímán jen na mezinárodní úrovni

Cítili jste po šampionátu, že se hokejbal v Česku stal populárnější a uznávanější?

Ano, ale spíše v naší komunitě. Řada funkcionářů a lidí oddaných hokejbalu začala ten sport posouvat dál. Jinak v té době byl hokejbal mediálně vnímán jen na mezinárodní úrovni. Všichni, co posunuli náš sport do současného stavu, kde i hokejbal má v obrovské konkurenci své místo v televizi, zaslouží absolutorium.

Když se dnes podíváte na sestřihy z MS 1998, napadne vás spíš nostalgie, nebo hrdost?

Nostalgie ne (smích), spíše hrdost na to, co jsme dokázali. Díky patří i fanouškům, kteří tehdy byli hnacím motorem.

Po zlatém roce jste získal další medaile, a nakonec i trenérské úspěchy. Co vás přivedlo k trénování?

K trénování mě přivedl Leoš Rak. Věřil mi léta jako hráči, ale taky naznačil, že ta rychlost už nic moc (smích). Budu prý platnější na střídačce. No a v Plzni se povedlo. Na mé hráčské místo přišel mladší, platnější a já si okusoval nehty s Leošem a Jirkou Mašíkem na střídačce. O hokejbalu jsme se s Leošem dokázali bavit hodiny. Na tyhle věci měl čich a já štěstí, poněvadž stál u zrodu mé hráčské a později i trenérské reprezentační kariéry. Takže, Leoši, tam nahoru do nebe tisíckrát děkuji.

Jako trenér jste zažil i medaile s juniory a „Áčkem“. V čem je práce s mladými jiná než s dospělými?

Junioři jsou v dobrém slova smyslu větší „volnomyšlenkáři“, jsou tvárnější, ale také přirozeně méně odpovědní s větším procentem chyb ve hře. To vyplývá z jejich nezkušenosti, kterou musí teprve jak herně, tak i lidsky získat. „Áčkaři“ jsou hotoví hráči, u nichž musíte trefit chemii ve složení sestavy, mentálně je správně naladit a připravit nezbytný servis spojený s přípravou na každý jeden zápas. Výkonnostní rozdíl mezi oběma kategoriemi je ale pořád velký.

V roce 2026 se světový šampionát opět vrátí do Česka, tentokrát do Ostravy. Jaké rady byste dal současným reprezentantům, kteří budou bojovat o zlato před domácími fanoušky?

Pro úspěch udělejte každý z vás maximum. Tvrdě trénujte a připravte se odpovědně tak, abyste se před zahájením šampionátu mohli podívat do zrcadla a říct si: „více jsem pro to udělat nemohl.“ Pak bude třeba trocha štěstí, to přeje připraveným. Nechci tady vyhlašovat ambice, vytvářet tlak na kluky, protože oni si ho ponesou během šampionátu ve velkém. Vím ale z vlastní zkušenosti, že bez práce nejsou koláče. Budu hodně držet palce, rád bych zase zažil výjimečný hokejbalový zážitek. Mám ho jako hráč, trenér a teď doufám, že mě to čeká i jako fanouška.

Jaroslav Pavlík, první zleva, byl na MS 2009 v Plzni součástí realizačního týmu reprezentace ČR. Zdroj fotky: Osobní archiv Jaroslava Pavlíka.