Hrát finále doma je prostě zážitek, vzpomíná Karel Manhart

Spojit hokej a hokejbal mi dávalo smysl

Pane Manharte, pojďme úplně na začátek. Jak došlo k tomu, že jste se stal trenérem ženské reprezentace?

Já jsem se vlastně k trénování žen dostal někdy kolem roku 2000, kdy jsem začal trénovat hokejový tým. Předtím jsem působil na Slavii Praha u mládeže. Asi to bylo i tím, že moje dcera hrála s kluky a potom přešla k děvčatům. No, a tak se to potom posouvalo, od roku 2004 jsem pracoval až do 2013 u národního týmu žen v ledním hokeji na pozici trenéra a do toho přišel hokejbal. Prostě souběh. A myslím, že to byla v té chvíli dobrá volba, protože spojit hokej a hokejbal mi dávalo smysl. No a od 2005 jsem převzal ženský nároďák v hokejbale.

Mužský a ženský kolektiv bývají jiné světy. Jaký jste měl přístup k hráčkám a v čem se vaše práce s ženami lišila od práce s muži?

Já si myslím, že to je jen o tom, jak to člověk vnímá. Prostě kabina je kabina a kdo v ní sedí, pro mě prostě není až takový rozdíl. Jako jiný svět bych to určitě neviděl. Chápu to, že když trénuješ jenom kluky, ten pocit můžeš mít. No asi to nemůže dělat každý. Já jsem měl tu možnost trénovat jak kluky, tak holky a prostě to mám nastavené tak, že jestli ten sport chceš dělat, dělej ho pořádně a je mi jedno, koho v té kabině mám.

Když jste vybíral hráčky do reprezentace, podle čeho jste se nejvíce rozhodoval? Bylo pro vás důležitější srdce, nebo taktické schopnosti?

To je dobrá otázka. Víš, prostě to vždycky musíš nějak namíchat. No prostě tak, aby to do sebe zapadalo. Každý trenér to určitě zná, že to je před tou konečnou nominací mraky papírů se jmény, škrtů a dopisování. No, a pak s tím prostě vyjedeš. Není to jednoduché, musíš věřit tomu, že jsi vybral momentálně to nejlepší, co je v tu chvíli k dispozici. Musím říct, že to první MS bylo hodně o holkách právě jen z hokeje, ale postupně jsme viděli, jak nám některá děvčata z hokejbalu zvyšují svoji herní úroveň, a postupně jsme je do kempů a následně do konečné nominace mohli zařadit. Udělat partu, mít to vyvážené tak, aby si to prostě sedlo, je toho opravdu víc. Musím ale říct, že kvalita byla pro mě vždy hodně důležitá.

Kdo z hráček vám nejvíce utkvěl v paměti – a čím? Nemusíte jmenovat jen podle výkonu, ale třeba i lidsky.

Tak tady je to na román. Každopádně bych chtěl všem holkám strašně poděkovat za reprezentaci, za jejich přístup a výkony, které v národním týmu podávaly. Vždy to nedopadlo podle našich představ, tak to ale prostě ve sportu chodí. Řeknu to asi takto: koho jsem měl v nominaci, koho jsem vybral, jsem i teď přesvědčen, že bych to jinak neudělal. Každé MS, každý rok je prostě jiný. No těch děvčat se tam za ty roky protočilo docela hodně, to nejsem schopen spočítat. Některé holky ještě hrají (od prvního MS 2007), jiné působí v realizačním týmu reprezentace, některé už mají rodinné starosti. Jak bych tu odpověď zakončil? Prostě „holky, děkuji.“

Za 15 let jste získal s A týmem osm medailí – to je obdivuhodná bilance. Kdy jste poprvé cítil, že tenhle tým má na světové zlato?

No 15 let to bylo, a to jsme si ještě s Broulou (pozn. Michal Broulík) v 2018 odskočili na MS v kategorii U20, kde jsme s holkami udělali zlato. Takže 9 placek. Prostě pět bronzů, dvě stříbra, jednu zlatou v Ačku a jednu zlatou s juniorkami. Začátky nebyly jednoduché. Slovenky hrály na hokejky, výborná generace, Kanada nemá nikdy špatný výběr a Američanky se zlepšovaly každé MS. Proto jsem zpětně rád, že ty první čtyři bronzové placky byly. V Zugu 2015 jsme poprvé hráli finále. Tam jsme ale na Kanadu neměli vůbec nárok, myslím, že to bylo 3:0 a na shledanou. Myslím si však, že se to po těch pěti šampionátech poskládalo, děvčata se vyhrála, bylo kým doplnit a myslím, že si holky vybudovaly i patřičný respekt.

Karel Manhart při přebírání zlatých medailí s reprezentací žen v Pardubicích 2017. Zdroj fotky: Pardubice2017.

V holkách byla ta vnitřní síla, to z nich bylo cítit, prostě je nic nebolelo

Zlato z Pardubic 2017 – řekněte nám, jak jste ten turnaj prožíval? Jaká byla atmosféra v kabině a jak jste zvládali tlak domácího prostředí?

Prostě úžasný, doma, paráda, neumím to jinak popsat. Po těch letech to prostě cinklo. Já už to někde říkal. S Broulou jsme cítili, že si to všechno sedlo tak, jak mělo, a ty holky jsme nechali, aby si to maximálně užívaly. No trochu jsme jim to koordinovali, ale opravdu s velkým citem. Měl jsem pocit, a jsem přesvědčený, že to tak bylo dobře, že tady prostě platilo, že „někdy míň znamená víc“. Vrátím se na začátek, kdy jsme řešili zázemí a tak. Hrobice, 15 minut od zimáku, tenisový kurt, bazén, parádní zázemí, parkur, koně, prostě paráda. Personál úžasný. Co jsme chtěli, to jsme dostali. Tady si to zaslouží také ohromné poděkování. To, že jsme byli mimo dění, to nám určitě pomohlo od toho tlaku a na holkách bylo vidět, že mají čas se na ty zápasy výborně připravit.

Finále proti USA, výhra 4:3 v prodloužení – jak si ten zápas pamatujete? Kdy jste uvěřil, že to vyjde?

Jak rád říkám, „no, bylo to do klidu“. Jediný, kdo byl na zimáku ke konci zápasu nervózní, byl Valis za mantinelem (masér mužského A týmu), když se kluci rozcvičovali (hráli po nás). Teď vážně. Finále a hrát ho doma, to je prostě zážitek. V hale mraky fanoušků, no prostě bomba. Možná od nás některé pokyny ani nebyly slyšet, ale jak jsem říkal, to družstvo, ten tým si pro tu zlatou placku šlo. V holkách byla ta vnitřní síla, to z nich bylo cítit, prostě je nic nebolelo. Ten zápas se musel urvat.

Takže když stojíš na té střídačce a tohle vidíš, věříš, že to musí dopadnout. Jasně, když nám to Američanky srovnaly, a to bylo úplně v závěru zápasu, říkal jsem si: „No, teď je potřeba hlavně klid, neblbnout, vydýchat a urvat to v prodloužení co nejdřív.“ Bylo vidět, že toho máme plný zuby, Američanky na kopci, tak prostě klidný hlas a ono nám to tam padlo ve druhém střídání prodloužení. Pak to byla šílenost, a to až do rána (smích).

Byl to pro vás největší trenérský moment kariéry, nebo byste vyzdvihl ještě něco jiného?

Titul doma byl super. Moc si toho vážím, opravdu moc. Má to ale dvě roviny. Abys mohl být nahoře, musíš být taky jednou dole. To pro mě bylo jednoznačně MS v Košicích, prostě bronz. Velká chyba. Říkám to otevřeně, nejhorší medaile s holkami, tedy pro mne v celém průběhu působení u národního týmu. Prostě ten pocit mám, po zlatu bronz. Ano, v posledním utkání jsme dali Slovenkám bůra, nazdar, ale celé jsem to, myslím, podcenili. Moje chyba, tým dobrý, herně připravený, ale tady jsme měli víc pracovat s našimi hlavami. No z vrcholu pád dolů. V tom důležitém utkání, kde se lámal chleba o finále (myslím, že by to dopadlo), jsme hráli na malé ploše se Slovenkami, a to jim vyhovovalo – malý prostor, naše chyby, prostě špatný – a v závěru, i když jsme do toho bušili, byla to i smůla. No prostě bronz. To jsem musel. Určitě toho bylo víc. Nemohu nezmínit bronz v Liberci v kategorii kluků U20 po smolném čtvrtfinále se Slováky na nájezdy, kdy se ti kluci přes noc zvedli a tu placku doma udělali. Postup s holkami v hokeji do elitní skupiny, mraky prvenství v lize, také práce v Kert Parku v juniorce, sestupy v extralize mužů, no a teď poháry a medaile s kluky na Hostivaři. Je toho opravdu hodně a na hodně věcí jsem určitě zapomněl.

Jak byste popsal svůj trenérský styl? Byl jste spíš přísný stratég, nebo „táta“ týmu?

Asi jak kdy a asi jak šel čas. Myslím, že jsem to měl vyvážené. Někdy jsem chytnul amok, házel jsem hokejky, střílel po holkách balonky. Řval jsem jako blázen, když to nebylo dle mých představ, ale na druhou stranu si myslím, že to o mně holky věděly a že mě takového braly. Pak ta druhá stránka – vždy jsem chtěl, aby tomu, co trénujeme, věřily, že to prostě funguje, a myslím, že jsem byl schopný v klidu vše vysvětlit a také si myslím, že to ovoce přinášelo. Také tvrdý – to ano – ale naslouchal jsem, u holek to je velmi důležité. No a myslím, že i tak trochu ten táta.

Jak jste motivoval hráčky v okamžicích, kdy už toho měly po náročném turnaji „plné zuby“?

Prostě to musíš vnímat komplexně. V té chvíli to je o týmu, ne o tobě. Musíš mluvit s fyzio, s masérem, řešit zdravotní problémy dané hráčky, no prostě to nemůžeš utavit. V konci zápasu, když se to rozhoduje, nemáš prostě velkou volbu. Ptám se „můžeš?“ „Chceš tam jít?“ Když se dívá dolů, vím, že se ani nemusím ptát, že potřebuje vydechnout. Vezmeš oddechový čas, dáš tomu klid. To je zápas. Turnaje jsou náročné. Hraješ i dva zápasy v jeden den, prostě to nasazování jednotlivých hráček musíš rozvrhnout. Motivace – každá to chce dohrát, s tím není problém. Jen je potřeba trefit a vidět, kdo to v té finální části zápasu může dát.

Když jste v roce 2022 po zisku stříbra skončil, co bylo hlavním důvodem? Cítil jste, že je čas předat štafetu dál?

Ano, cítil. Byla to krásná a dlouhá cesta pracovat v tomto kolektivu. Moc jsem si to užil. Ta tečka mohla být veselejší, v Montrealu jsme měli finále parádně rozehrané. Vedení 2:0 jsme ale bohužel ztratili. Já jsem konec mého působení oznámil už před šampionátem, a to jak vedení svazu, tak hráčkám a i realizačnímu týmu. To rozhodnutí nebylo spontánní, měl jsem to v hlavě delší dobu. Předat vedení nároďáku Michalovi, to byla jasná volba. Pracovali jsme spolu šest let, prostě jsem věděl, co dělám. Já měl i to štěstí, že mi svaz po mém ukončení nabídl trénovat kluky U20, kde jsme na MS v Liberci udělali bronz. Pochopitelně chod a výsledky reprezentace žen sleduji a věřím, že se na stávajícím MS v Ostravě poperou zase o to zlato. Držím palce!