Mistrovství světa 2017 v Pardubicích bylo suverénně nejlepší, co jsem jako trenér národního týmu zažil, vzpomíná Drahomír Kadlec

Chtěli jsme, aby se všechno říkalo narovinu

Pane Kadleci, co pro vás osobně znamenalo vést českou hokejbalovou reprezentaci mužů na čtyřech šampionátech?

Byla to pro mě obrovská pocta. Účast na mistrovství světa, skládání mužstva, o kterém jsme byli přesvědčeni, že může dosáhnout úspěchu, s sebou neslo velkou zodpovědnost, ale zároveň i pocit hrdosti z toho, že jsem mohl vést národní tým.

Podle jakých typologií jste vybíral hráče do národního týmu? Měl jste raději individualisty, nebo hráče schopné plnit přesně danou roli?

Když jsme u národního týmu začínali, měl jsem asistenta Rosťu Kurfürsta a hned jsme si jasně nastavili, že budeme vybírat především charakterové hráče. Hráče, kteří budou ochotni plnit naše pokyny, nepřijeli si jen „zahrát“, ale uvědomovali si, že reprezentují Českou republiku, a byli připraveni se plně podřídit potřebám mužstva.

Jaký trenérský přístup jste k reprezentantům volil? Byl jste spíš přísný autoritativní trenér, nebo jste stavěl na důvěře a komunikaci?

V mužstvu tehdy působili výborní hokejbalisté, kteří své kvality dlouhodobě potvrzovali jak v extralize, tak na mezinárodní scéně. Samozřejmě se občas stalo, že jsem musel zvýšit hlas, protože jsme razili heslo „nejdříve práce, potom zábava“. Kluci to ale chápali. Chtěli jsme, aby se všechno říkalo narovinu. Hráči mohli mít svůj názor, stejně tak my jako trenéři. Všechno bylo založené na debatě, s tím, že konečné rozhodnutí bylo vždy na mně.

Lišil se váš přístup k mladším hráčům oproti zkušeným reprezentantům, kteří už měli za sebou několik šampionátů?

Když jsme chtěli do týmu začlenit mladé hráče, obrovskou výhodou bylo, že měli po svém boku zkušené reprezentanty. Ti byli skvělými učiteli v kabině, na tréninku i na hřišti, ať už šlo o Petra Nováka, Honzu Bacovského, Tomáše Rejthara, Honzu Příhodu, Míru Růžičku a další. Takových hráčů bych mohl jmenovat spoustu. Mladí kluci respektovali kabinu, zkušení hráči byli vůdčími osobnostmi mančaftu a ti mladší se na ně přirozeně napojili. Vznikla z toho fantastická parta, která táhla za jeden provaz.

Hráče jsme měli dlouhodobě vytipované

Trénoval jste zároveň reprezentaci i klub HBC Kladno. Jak jste v té době zvládal sledovat výkony ostatních hráčů napříč republikou, aby výběr reprezentace byl co nejspravedlivější?

Hráče jsme měli dlouhodobě vytipované, pohybovali jsme se zhruba v okruhu pětatřiceti až čtyřiceti hráčů. Samozřejmě, pokud by nějaký nový hráč výrazně výkonnostně vyskočil, dokázali bychom si ho všimnout. Já jako trenér Kladna a Rosťa Kurfürst tehdy na střídačce Kert Parku Praha jsme si hráče při vzájemných zápasech pečlivě monitorovali a měli o nich přehled. Spolupráce s Rosťou byla postavená na naprosté otevřenosti, všechno jsme si říkali narovinu.

Když Rosťa skončil, což bylo krátce před mistrovstvím světa 2015 ve Švýcarsku, tak jsem byl vyzván, abych si vybral nového asistenta, a tím se stal Milan Maršner. Věděl jsem, co od něj mohu čekat, protože jsme spolupracovali na Kladně, a zároveň i on věděl, co může očekávat ode mě. Nechtěli jsme jít do zbytečného rizika, aby během turnaje nevznikl konflikt mezi trenéry, který by mohl narušit fungování mužstva.

Po tomto šampionátu jsem pokračoval dál a při výběru nových asistentů jsem oslovil Jardu Pavlíka, výborného trenéra z Ústí nad Labem a skvělého člověka po charakterové stránce, a Tomáše Frimla z Letohradu, který byl tehdy na začátku trenérské kariéry, ale velmi pracovitý, spolehlivý a skvěle zapadl do kolektivu. Podařilo se nám tak dát dohromady realizační tým, jehož vedoucím byl Adam Karnet, který pro mužstvo odvedl neskutečný kus práce.

Pojďme se podrobněji podívat na Mistrovství světa 2017 v Pardubicích. Jak byste s odstupem času zhodnotil výkony týmu během celého šampionátu a cítil jste už v jeho průběhu, že může přijít zlatý útok?

Na mistrovství jsme jeli s jasným cílem porvat se o nejvyšší metu. Pardubice byly jako dějiště zvoleny naprosto skvěle, návštěvnost byla na velmi vysoké úrovni jak u zápasů mužů, tak žen, a po organizační stránce byl turnaj výborně zvládnutý. Za celou dobu, co jsem u národního týmu působil, to pro mě bylo suverénně nejlepší mistrovství světa. Kluci hokejbal hrát uměli, spíš šlo o to zvládnout tlak v jejich hlavách. I když si to hráči třeba nepřipouštějí, každý ten tlak v sobě má – někdo víc, někdo míň. Nakonec jsme skončili na třetím místě, ale i tak jsme zažili skvělý šampionát.

Semifinále se Slovenskem rozhodly nájezdy. Vrací se vám ten zápas někdy zpět v myšlenkách a vidíte dnes moment, který ho zlomil?

Ten zápas měl naprosto úžasnou atmosféru, fanoušci byli neskuteční. Už samotné derby Česko–Slovensko přidalo další dávku tlaku, stresu i motivace. Oba týmy se velmi dobře znaly z předchozích šampionátů i přípravných utkání, takže zápas byl hodně takticky svázaný a čekalo se na jednu jedinou chybu. Nakonec došlo na nájezdy, kde jsem musel určit, kdo pojede ten rozhodující. Zeptal jsem se kluků, jestli si někdo věří a chce odpovědnost vzít na sebe. Přihlásil se Radim Štěpánik, šel na nájezd a dopadlo to, jak to dopadlo. Prohráli jsme a Slováci postoupili do finále. Samozřejmě, kdyby jel někdo jiný, mohlo to dopadnout jinak, ale nájezdy jsou zkrátka loterie.

Jaký obraz vám dnes zůstává z Pardubic 2017 nejsilněji – zklamání z nevyužité šance na zlato, nebo hrdost na tým a atmosféru domácího mistrovství?

Já si myslím, že s postupem času, jak se vyrovnává ta špička – Slováci, Kanada, teď už i Američané, Řekové a Portugalci, tak zkrátka nevíte, co si přivezou za hráče. Jsou to většinou Kanaďané, kteří to v té zemi hrají. Pardubice pro mě byly největší zážitek, ani ne tak Kanada v roce 2013 nebo Slovensko 2011, kde jsme sice vyhráli, ale zázemí a servis pro mužstvo byly v Pardubicích na profesionální úrovni. V dnešní době, kdy přivezete z mistrovství světa medaili, je to považováno za úspěch, protože ta špička je velmi vyrovnaná. Dnes prostě nemůžete říct, že tyto tři týmy automaticky udělají medaili. Už je zde alespoň šest mančaftů, Švýcaři se zvedají, Finové hrají skvěle, takže každá medaile je úspěch.

Připadá mi, že hokejbal stagnuje a neudělal žádný posun

Když se dnes ohlédnete zpět, je něco, čeho jako reprezentační trenér litujete, nebo byste s odstupem času udělal jinak? Stojíte si i po letech za svými rozhodnutími v klíčových momentech, například při nominacích nebo během vyřazovacích zápasů?

Já si plně stojím za svými názory a rozhodnutími, ať už šlo o nominace, zápasy na mistrovstvích nebo přátelská utkání. Stojím si za tím a nic bych neměnil.

Přestože už nejste přímo součástí hokejbalového prostředí, zajímáte se nadále o extraligu a reprezentaci?

Určitě, byl jsem se párkrát podívat na Kladně. Když to mám říct narovinu, připadá mi, že hokejbal stagnuje a neudělal žádný posun. Hra 5 na 5 už není ono, protože je svázaná taktikou, kdy se čeká na jednu branku. V hokejbale chcete, aby padaly branky, protože lidi přijdou právě kvůli tomu. Ať zápas skončí třeba 10:7, diváky to bude bavit. Aby se toho dosáhlo, mělo by se hrát 4 na 4, pak bude padat víc branek.

Vrcholem letošní hokejbalové sezóny bude Mistrovství světa mužů v Ostravě. Jak velké šance dáváte našim hráčům na zisk té nejcennější medaile?

Generace hráčů, kterou jsem vedl já, pomalu končí, ale máme tady nové, výborně hrající kluky, například Vojtu Jágra v Kert Parku, Jana Čejku se Samuelem Kucharčíkem v Hostivaři, nebo bratry Lhotovy z Mladé Boleslavi. Věřím, že fyzicky i herně to hráči zvládnou, takticky budou rovněž připraveni a máme perfektní realizační tým. Důležité ale bude, aby hráči měli správně nastavenou hlavu. Hraje se doma a tento faktor bývá často klíčový.

Na mistrovství světa v Pardubicích vedl českou reprezentaci mužů jako hlavní trenér Drahomír Kadlec. Autor fotky: Andrea Jirásková.