Když padne úvodní buly, jsem ve svém živlu, říká rozhodčí a moderátor Jakub Musil

Jak dlouho už se rozhodcování u hokejbalu věnujete?
Asi 15 let. Dříve jsem hokejbal hrál, byl jsem brankář, ale poté, co jsem odešel na vysokou školu, tak už jsem nestíhal dojíždět na tréninky a chytání jsem postupně upozaďoval. U hokejbalu jsem však chtěl zůstat a pískání mi přišlo jako ideální, protože se hraje jenom o víkendech a člověk nemusí chodit na tréninky. Samozřejmě se musí pořád udržovat v kondici, ale stačí chodit občas běhat, nebo do posilovny.

Neuvažoval jste někdy i o trénování?
To ne. O tom jsem nikdy neuvažoval.

Pozice rozhodčího je docela nevděčná. Vy tady na mistrovství děláte i videorozhodčího, na něj asi fanoušci nejsou tak přísní.
Videorozhodčí je upozaděný, ten fanoušky nemusí vnímat vůbec. Když je ale člověk na ploše, je to horší. Myslím si, že jsme se s kolegy naučili odbourávat publikum. Jako rozhodčí vejdu na hřiště a věnuji se jen hře. Samozřejmě tlak na nás vytvářejí i hráči, střídačky a trenéři. Tady na mistrovství se s vámi ale málokdo hádá. Většinu rozhodnutí přijmou okamžitě a jen občas musíme něco dovysvětlovat. Za celé mistrovství se mi nestalo, že by na mě někdo křičel, nebo nadával. My se snažíme odpískat zápasy bez chyb, protože jsme si dobře vědomi toho, že naše chyby mohou ovlivnit zápas. A to nechceme. Snažíme se, aby utkání proběhla podle pravidel a nezasahovat do něj příliš. U sporných rozhodnutí nám pomáhá právě video. Ne všechno na hřišti rozhodčí vidí, oproti hokeji jsme jen dva, to je veliký rozdíl. Situací je spousta – zakázaná uvolnění, ofsajdy, vyloučení, šarvátky. A rozhodčí musí vše sledovat.

Video dříve nebylo, to je v dnešní době velká pomoc s tím, jak se hra zrychluje.
Přesně tak. V české extralize ho nemáme, takže všechna rozhodnutí závisí na nás, na hřišti. V té rychlosti se bohužel někdy stane, že člověk nevidí, jestli šla střela do tyčky nebo brány. Tady na šampionátu je to opravdu velká pomoc a chyby se díky tomu eliminují téměř k nule. Videorozhodčí má nahoře spoustu kamer a všechno může do detailu prozkoumat.

Máte radši rozhodcování přímo na ploše nebo u videa?
Určitě na ploše. Dělat videorozhodčího byla příjemná zkušenost, člověk má víc času, není pod takovým stresem. Na ploše je více komunikace, adrenalinu… Právě komunikace s hráči je to, co podle mě dělá dobrého rozhodčího. Spoustě situací a faulů může rozhodčí předejít tím, že dobře komunikuje. A když už se něco semele, člověk je rychle u hráčů a zase se musí rychle rozhodovat. To mě na tom baví. Promítají se tam i některé věci z práce, kterou dělám.

To jsem chtěl zmínit. Diváci vás znají z pořadu 90' ČT24, je to v něčem podobné s pískáním?
V něčem jo. Už jsme se bavili o tom tlaku, jak na hřišti, tak ve zpravodajství. Ani v jednom případě si ho člověk nemůže moc připouštět, nesmí jej ovlivňovat. Dále rychlé rozhodování. Na hřišti, co písknout, co ne. V televizi, jakou položit otázku, jak reagovat, kam směřovat rozhovor, když respondent odpoví něco nečekaného. Jakmile se rozsvítí světlo ve studiu nebo padne úvodní buly, jsem ve svém živlu.

Co vás baví víc?
Obojí mě baví. Ale asi práce v televize, je to něco, co jsem chtěl vždycky dělat. Rozhodcování je pořád v uvozovkách jen koníček, ale koníček krásný.

Hokejbal je tady v Česku velice úspěšný, ale ne až tak populární a rozšířený. Tak co by mohl udělat, aby se dostal více mezi lidi?
Já vlastně nevím. Když jsem začínal, někdy na přelomu devadesátých let a milénia, vzali jsme s kamarády hokejku, šli na ulici a byl to sport, který byl nejblíž hokeji. Na jihu Čech bylo tehdy několik lig a každý víkend se hrály zápasy od rána do večera. Hokejbal šel hodně dolů bohužel a nevím, jak to oživit. Je to spíš na někom ve vedení, kdo se tomu více věnuje. Taky se rozrostly jiné sporty. Florbal dříve nebyl a teď je velkou konkurencí. Ale nejen sporty. Dnes mají děti spoustu jiných možností a zájmů a je těžké je přilákat. Určitě akce, jako je teď mistrovství, mohou pomoci. Byly se tady podívat školy, tak třeba to děti nadchne. Já doufám, že se to podaří, protože to je krásný sport.

Cítíte nějakou zodpovědnost z vaší pozice v České televizi pomoci hokejbalu?
Myslím si, že nejsem v pozici, kdy mi přísluší ten sport nějak tlačit. To není moje role. Ale když tady je nějaká akce a můžu na ni kolegy v dramaturgii upozornit, tak to samozřejmě udělám, ale více do toho nezasahuji.

Půjdete se podívat na finále?
Půjdu. Samozřejmě budu přát Čechům, ale budu taky fandit rozhodčím. Aby se jim utkání povedlo, neměli žádné složité situace a když už, tak ať je v klidu vyřeší. Rozhodčí, kteří budou finále pískat, jsou na top úrovni.

Co se u rozhodčích považuje za úspěch, když se o nich nemluví?
Vlastně asi ano. Za úspěch se dá považovat, když i tým, který prohraje, vám podá ruku a řekne: „Bylo to dobře odpískané.“